Devátý měsíc v Řecku – poprvé

KLID, nejedná se o těhotenství, ale  o měsíc září, který jsem z velké části strávila v Řecku. Jsem totiž šťastná žena a postupně se mi plní různá přání. Když máte sny a bezmezně věříte tomu, že se splní, tak …. se opravdu SPLNÍ!

Jedno z přání bylo, abych v Řecku strávila co nejvíce času v roce. Nejraději bych se tam odstěhovala a to by pak moje „řecká úchylka“ dosáhla vrcholu.  Ale když to nejde, tak alespoň být tam co nejčastěji. Shodou okolností září je měsíc, který mám u moře moc ráda. Teploty jsou příjemně snesitelné, moře je prohřáté, turistů pomalu ubývá, ceny jsou také příznivější. Rušný letní cvrkot pomalu ustává a přechází do mírně lenivějšího podzimu.

A tak se tedy stalo, že jsem dvě třetiny září strávila v Řecku.

Začalo to počátkem měsíce pobytem na poloostrově Kassandra. To je  jeden  ze tří prstů Chalkidik.

Poloostrov Chalkidiki najdete v jihovýchodní části Střední Makedonie. Tvarem připomíná ruku se třemi prsty  a ty se jmenují  Kassandra, Sithonia a Athos. Dvě hodinky letu z Prahy do Soluně a pak zhruba jeden a půl hodiny cesty  přímo na pobřeží.  Legenda říká, že poloostrov tohoto tvaru vznikl tím, že bůh moře Poseidon válčil s obry a byl tak naštvaný, že po jednom mrštil svůj trojzubec.  Netrefil se, ale trojzubec se zasekl  do pevniny a vytvořil tak tři výběžky, které dnes nazýváme Chalkidiki.

Dva z nich můžeme navštěvovat a ten třetí – Athos je zasvěcen mnišskému státu Agion Oros (Svatá hora) a jeho klášterům. Těch je tady dvacet a jedná se výhradně o mužské kláštery.  Dle legendy horu navštívila Panna Marie a prohlásila ji za svatou. Zakázala vstup  ženám a živočichům samičího pohlaví. A tak to je už více než 1000 let. Zákaz se tady úzkostlivě dodržuje. Ovšem pokud se muži chtěli zaradovat, že se tam mohou juknout, jsou na omylu.  Jde to jen na základě nějakého speciálního povolení.

Polichrono, kde jsem byla, je typické přímořské letovisko nacházející se na východním pobřeží poloostrova Kassandra.  V srdci městečka tepe klasický rušný život. Množství obchůdků, taveren, kavárniček, nově také heren pro děti, takže chvílemi máte pocit, že jste se právě ocitli na pouti. Na písčité pláži najdete slunečníky ve čtyřech i více řadách, mezi kterými se tělo na tělo proplétají nejen turisté, ale i personál z blízkých barů, který svižně celý den plní všechna jejich možná i nemožná přání. A když se turista jde koupat, naběhnou s košťátkem a ometou mu písek z lehátka.

Pokud nejste líní a uděláte pár kroků mimo tento „Disneyland“,  🙂  lehátkový turismus začne řídnout a narazíte na celkém poklidná místa s jemným pískem.  Poměrně široké pláže jsou zde omývány Egejským mořem v celkem klidném rytmu. Průzračná mořská voda se na vás nehrne silou tsunami, jen drobné vlnky svým šploucháním uklidňují vaši mysl. Když se vrací zpět do moře, celkem spolehlivě odplavují všechny trable a trápení  😉 .

Zbožňuji řeckou kuchyni a tak i tady to bylo o gyrosu, tzv. mořských potvorách, zelenině a nějakých sladkostech na zpříjemnění  již příjemného přímořského lelkování. Velmi ráda totiž sbírám materiál pro své články o řeckém životě a řecká kuchyně je přímo bezednou pokladnicí v tomto smyslu.

Co mě opravdu pobavilo byly polichronské popelnice. Nebývá to moc zvykem, že si je na dovolené fotíte. Většinou lovíte úžasné fotky se západem slunce, rodinku vesele dovádějící ve vlnách nebo majestátně vyhlížející zbytky historie. Já ne! Ale uznejte sami, že tahle kreativní cesta  má něco do sebe. To jsem si prostě musela zvěčnit. Mimochodem – ať vzpomínám jak vzpomínám, s touhle popelnicovou kreativitou jsem se ještě nikde v Řecku nesetkala.

Další cílovou destinací mého zářijového putování byla Lefkáda… a pak další splněné přání 😉

Ale o tom zase v dalším článku, takže číhejte….