Jsem průvodkyně řeckým světem a milovnice přímořského života. Jsem inspirátorka zralých žen k jejich kroku do nového života, k poznání, že žít se dá i bez zajetých kolejí, naučených vzorců a bez splňování představ okolí.

Jsem žena, která v sobě našla sílu a energii ŽÍT JINAK.

JAK SE TO VLASTNĚ STALO?

Sedím a rozhlížím se kolem dokola. Láhve s olivovým olejem, s krétským biovínem, sáčky s kořením a bylinkami, řecká kosmetika bez chemie. Když zvednu hlavu,  jukne na mě modrobílá vlajka a pod palmou se v kamenných nádobách povalují paximádi neboli ječný chléb, ze kterého se dělá vynikající krétská specialita.  To vše podmalované řeckou hudbou a zarámované vůní z éterického oleje z oregana.

Moje srdce se tak trochu zatetelí blahem. Sedím totiž na ostrově. Na řeckém ostrově ... ale v Čechách. Ten ostrov se jmenuje triaelia

Ráda říkám, že zde uspokojuji svoji řeckou úchylku. Ano, v podstatě se každý den těším do práce – na tento ostrov. Moje práce přesně rezonuje s mojí vášní. S tím, co miluji již několik let, co mě naplňuje již delší dobu. Řecko ve všech podobách. Řečtina, řecká kuchyně, nekonečné vyprávění o zemi, kde lidé jsou tak milí a přátelští a tak zaměření na prožití života nikoliv jen na přežívání ze dne na den.   A tak se moje záliba, moje láska stala zároveň mojí prací.  

Řecko mi vstoupilo do života před mnoha lety s jedním Řekem a už mi v něm zůstalo. Bylo období, kdy jsem si myslela, že se to dá nějak s rozumem zvládnout. Jednou za rok na dovču a pak zase klid. Mýlila jsem se!  Jde o doživotní závislost, které jsem se přestala bránit a naopak ji vpustila do svého života ve velkém.

A tak se každý den obklopuji Řeckem. V práci, doma, vařím řecká jídla, s kolegy si vyprávíme zážitky z cest a plánujeme cesty další.  Zásobujeme se poznatky o zemi, lidech, přírodě, moři.  A sníme o tom, jak se tam přestěhujeme.  Ale než se to stane, žiju řecký život v Čechách.

Ale řekněme si na rovinu, trvalo mi v životě opravdu hodně dlouho než se mi to uskupilo právě takhle. A stálo to hodně úsilí se rozhodnout a udělat ten první krok. Protože ten je vždycky nejtěžší.

 Ještě před časem jsem to takhle rozhodně neměla.  Vždycky jsem měla zaměstnání, která já označuji za tzv. rozumná. Tj. zaměstnání, která tak nějak odpovídají tomu, co jste dělali 5 let předtím a také 10 let předtím a co se tak trochu očekává, že budete dělat asi až do důchodu. Ale vždycky jsem věděla, že bych strašně ráda něco tak trochu řeckého, něco s Řeckem, o Řecku, řečtině… Ale stále to byly jen úvahy, které nenabývaly konkrétních tvarů.  Možná to znáte, člověk má v sobě určitý pocit, intuici, ale stále nenachází způsob, jak to uvést do života.

Všichni mí kolegové, které jsem kdy měla, věděli o mé úchylce, nicméně hovory o Řecku jsme vedli maximálně v době krátce před dovolenou anebo po ní. To bylo celkem všechno.

A pak se mi v životě trochu zatmělo. Přišel nepovedený pokus o proniknutí do řeckého světa v jiném městě a ztráta blízkého člověka. A najednou jsem musela řešit, co bude dál.

Rozhodila jsem sítě na tzv. rozumné zaměstnání, tj. nějaká kancelářská práce, na jakou jsem byla zvyklá, a kterou jsem uměla. Ale také jsem si nějaký čas předtím neodpustila udělat pokus a napsat na tento ostrov, zda-li by nepotřebovali někoho, kdo je taky trochu ulítlý na všechno řecké. Pravda, dost jsem se kroutila, když jsem ten email psala, ale řekla jsem si, že vlastně nemám co ztratit.  A dlouho se nic nedělo….

Pak přišlo vše najednou. Pozvánka na výběrové řízení k „rozumné kanceláři se stolem“ a také odpověď na můj email s pozváním, ať si o té mé řecké úchylce přijdu popovídat. A tady se ukázalo, že se na ostrově uvolnilo místo, protože moje předchůdkyně odchází.

A nastalo rozhodování: zda kancelář nebo ostrov. Okolí samozřejmě mělo jasno. Snad bych nevyměnila státní kancelář s jistotou za nejisté působení v soukromé sféře! V kanceláři bylo i více peněz, ale bohužel to nemělo přidanou hodnotu s modrobílou vlajkou.  Ve věkové kategorii 50+ jsem  se musela nějak rozmyslet.  A že pan Rozum dorážel s dramatickými vsuvkami. Vždyť od někoho v tomto věku se očekává pokora a radost, že vůbec může mít  NĚJAKÉ zaměstnání a ne si ještě vybírat a vymýšlet.

A JÁ JSEM DALA NA SVOJI INTUICI A ZVOLILA OSTROV. Naše intuice totiž ví moc dobře, co je pro nás nejlepší. Šeptala mi do ucha: „ A do kdy jako chceš čekat než si začneš plnit svůj řecký sen? Nebuď zbabělá a už to konečně rozštípni! Přiznej si to a vpusť to do života! Přestaň být zase rozumná, to jsi byla doteď a nic moc to nepřineslo." A takhle pořád mlela ….   

S odstupem času jsem na tohle své rozhodnutí moc pyšná, protože mám spíše tendence dělat věci  tzv. „rozumné a správné“. Ale v tomto případě jsem se řídila srdcem.

Vznikl blog o jedné řecké vášni, který v podstatě není cestovací, ale o tom, jak člověku může jedna věc kdysi dávno ovlivnit zbytek života. A že i přesto, že se člověk hned neodstěhuje do své země vytoužené, může žít se zvyklostmi, kuchyní, hudbou, filmy, řečí  dané země.  Stal se ze mě expert na řecký život v Čechách a také na to, jak i v rizikové skupině 50+ můžeme udělat zásadní změnu a začít si plnit své sny! A že se ty sny někdy plní trochu jinak, než to máme nalinkované v hlavě. Plánujeme, hledáme správné řešení a ono je za rohem.

V podstatě je ze mě propagátor myšlenky, že člověk by se neměl bát a i v tzv. rizikovém věku udělat změnu, na kterou máme chuť.  Nikde není psáno, že když jsme v životě dělali 20 let účetní, učitelku nebo fyzioterapeutku, že najednou nemůžeme dělat něco úplně jiného. Že nemůžeme skrze nějakou svoji vášeň otočit svůj život vzhůru nohama a poslechnout své srdce i přes brblání okolí. Život je příliš krátký na to, abychom neustále čekali na "AŽ"!!

NĚKDY ČLOVĚK PO NĚČEM STRAŠNĚ MOC TOUŽÍ A ONO  SE TO NE A NE PODAŘIT. NESMÍ SE VZDÁT! MĚL BY SE PODÍVAT I ZA DRUHÝ ROH, JESTLI TAM NEČÍHÁ ŘEŠENÍ. MĚL BY SVOJI MYSL OTEVŘÍT A PŘÍJÍMAT I JINÉ PODNĚTY.

VZORCE, KTERÉ MÁME V HLAVĚ, NÁM NĚKDY NEDOVOLÍ SI UVĚDOMIT, ŽE K CÍLI VEDE VÍCE CEST. JINÉ VZORCE NÁM ŘÍKAJÍ, ŽE TOHLE UŽ NENÍ PRO NÁS. 

JÁ ŘÍKÁM KAŠLEME NA VZORCE 

A UDĚLEJME TO, CO CÍTÍME UVNITŘ SEBE SAMÉ!

Naše intuice je mocná a nedá pokoj, dokud nás nedotlačí tam, kde vlastně chceme být. Chce to vykročit ze své komfortní zóny, což nebývá úplně tak příjemné, ale pak se najednou začnou dít věci! Zjistíte, že je vás více „postižených“, kteří vám najednou tak nějak sami začnou vstupovat do života.

A to, že jste udělali dobře, poznáte podle toho, že po učiněném kroku se vám tělem rozlije jakýsi blažený  pocit klidu a v hlavě se ozývá: "Jo a teď je to dobře, takhle to má být!" 

 

Přijměte srdečné  pozvání do mého řeckého života, kde poznáte, jak skrze svoji vášeň můžete začít žít úplně jinak. 

Pavla,

vášnivá milovnice všeho řeckého,

autorka Ebooku Řecké postřehy českýma očima a 

Ebooku Ostrov, kam se mi nikdy moc nechtělo

a elektronické knihy 

Řeckou kuchyní ke zdraví a životní pohodě