Když Vánoce nezáří

Tohle čtení nebude moc o řeckém životě.  K jeho napsání mě inspiroval  článek jedné blogerky, která se v něm vypsala ze svých  pocitů z Vánoc, které tráví o samotě. Raději o samotě nežli  v rodině, kde to až tak úplně nefunguje.

Trochu tam byl cítit smutek z toho, že vlastně nemá s kým sdílet radost štědrovečerního dne a večera a že vlastně v současné  sdílecí době je to trochu problém … A mně to připomnělo mé loňské Vánoce, které jsem strávila o samotě. Ano, vlivem různých okolností jsem se ocitla sama, jen já a prázdný dům.

Došlo mi, že tyhle adventní a vánoční dny jsou hlavně o natěšených dětských tvářích, rozzářených oknech, nazdobené domácnosti, vůni vanilky a skořice, ale úplně nám nedochází, že jsou mezi námi lidé,  v kterých se v těchto dnech mísí pocity lítosti, smutku, obav a strachu, jak ty svátky vlastně zvládnou.

A tak i přesto, že to bude opravdu „mimo mou řeckou mísu„, rozhodla jsem se o tom napsat.

Ten příběh je můj, je autentický a možná jeho přečtení pomůže lidem, které  čeká vánoční osamocená premiéra a pokud by to i byť jen jednomu jedinému člověku trochu zvedlo náladu, stojí to za to!

Před rokem touto dobou jsem se ocitla sama v celém ztichlém domě.  A na  Štědrý den, když jsem se vrátila šedivým, větrným odpolednem z návštěvy v nemocnici,  jsem čelila výzvě, zda se na to všechno vybodnout a nebo se kousnout a prostě  to pojmout jako loni, předloni  a před před před….

Zvolila jsem dvojku a prostřela, oblékla se, přichystala si  hezké skleničky a ten večer jsem si prostě užila se stejnou noblesou jako v jiných letech.

Pozor, nebudu si hrát na hrdinku, že občas ve mně nebyla malá dušička, nezaklepala tíseň a hlavou mi neprolétla myšlenka, že jsem vlastně chudák a….. JUPÍ už  ze mě byla oběť jak vyšitá!

Ale podařilo se mi to zavčasu odpinknout a prožila jsem svůj první Štědrý večer sama se sebou.

Dobrá zpráva pro všechny:

Přežila jsem to úplně v pohodě a tak si myslím, že všichni ostatní také. Můj život docela fajn pokračoval dál, nenastal žádný velký třesk ani jsem se nezhroutila.  Jak to tak bývá, z téhle  soukromé výzvy jsem nakonec vyšla silnější  a s mnohem menšími obavami do budoucna, že i kdyby se to někdy opakovalo, teď už vím, ŽE TO DÁM!!

A VY TAKÉ!

Protože když ten strach, smutek a ukřivděnou oběť nenecháte expandovat do všech koutů vašeho domova, nakonec ten strašák ztratí na intenzitě a půjde si po svých. 

U nás v Čechách máme Vánoce zaškatulkované do přihrádky rodinné svátky. Scházejí se všichni příbuzní a je to fajn, pokud to tak všichni cítí, že to je fajn.  Ale pokud to tak necítí a jen si na těch pár hodin nasadí masku srdečnosti, radosti a vzájemné blízkosti, někde je chyba.  A pokud to dělají jen proto, že se to tzv. má, je mi líto jejich životů v přetvářce.

V té souvislosti jsem si vzpomněla na jednu přednášku o stresu kdysi dávno, kde nám přednášející vyprávěla o svém životě ve Francii, kde trávila nějaký čas díky práci svého manžela.  A velmi zajímavě vypíchla stres kolem Vánoc, protože právě zvyklost Čechů slavit vánoční svátky v kruhu rodiny, je extrémně náročná pro ty, kteří ty rozvětvené rodiny nemají nebo s nimi nemohou být  a cítí se tak trochu mimo hru.  A nalejme si čistého vína – na Štědrý den jako kdyby se v českých domácnostech otočilo klíčem na deset západů a málokdy se pozve někdo cizí, známý. Sice prostíráme u stolu jedno místo navíc pro tzv. kolemjdoucího, ale nevím, nevím, kdyby fakt zazvonil.

U Francouzů prý je to trochu jinak. Scházejí se a slaví společně s přáteli, známými  a tak tam tedy odpadá obava z izolace a přemýšlení o tom, že prostírat slavnostní tabuli pro jednoho, je vlastně hloupost.

Já osobně nemám ráda, když mi někdo určuje, co se má, jak se to má, že je to takhle normální a to druhé není až tak úplně normální a v pohodě.  A tak vlastně ani nemám problém být i na Silvestra sama, protože povinná zábava není nic pro mě. Chce to jen trochu přípravy -> dobré jídlo, pití, oblíbené filmy nebo četba. 🙂

Chtěla bych tedy podpořit všechny ty, kteří tohle budou prožívat v premiéře a dát jim takové malé poselství, ŽE SE TO DÁ! Jasně, určitě vám to ulítne a hlavou prolétne myšlenka nezbeda, že to jste teda dopadli!  Ale šup s ní pryč, protože je jen na nás, jak se k myšlence a dané skutečnosti postavíme.

Je třeba také odlišovat situaci, kdy prostě jen v tyto dny nemůžeme být s lidmi, se kterými bychom chtěli být,  a stav, kdy  nás opustil někdo blízký a víme, že se nevrátí.

Ale zase vysvitne slunce a bolest bude trochu snesitelnější. Možná, že některá místa zůstanou prázdná, u mého stolu je také jedno, kde už to tak je napořád.

A na druhou stranu, proč do té malé, české zaškatulkovanosti nevnést inovativní větřík a nepozvat na Štědrý den kámoše a známé a pojmout to trochu jinak??

Přeji vám krásný  vánoční čas ať už bude rozzářený hodně či méně. A bude-li ta záře úplně pidimalinkatá, nevadí, vše má svůj čas …. 🙂