Proč ta odmlka ……

…. protože mě pohltil smutek. Odešel mi nejbližší člověk – můj táta. Svůj boj s odpornou chorobou začal prohrávat kolem Vánoc a milosrdný klid nalezl v lednu, týden před mými narozeninami.

Žal a smutek se mísil se vztekem, proč zrovna v té citlivé době? Proč si ještě nepočkal na moji svíčkovou, kterou dělám na narozeniny? Proč se ostatní dožívají devadesátky a on jen osmdesáti dvou? Zcela zbytečné otázky! Protože to je prostě život! Protože by se trápil, že nemůže dojít na svou milovanou zahradu, nemůže vysadit cukety, nemá sílu otrhat jablka….

Řecko se mi v té době úplně ztratilo z dohledu, a když mi ten Řek, který mi chtěl říct, kolik je v Řecku řek přemlouval, ať se tolik netrápím, že to jsou prostě věci, které nemůžeme změnit, nenáviděla jsem ho! Jak se můžu netrápit, když mi táta chřadne před očima. Až čas trochu obrousí hrany bolesti, dám mu za pravdu. Teď to bolí jak čert, není den, abych se nerozbrečela, a brečím i teď, když to píšu …..

Táto, moc se mi stýská a poprvé v životě si přeju, aby už bylo za půl roku, za rok, aby mi už bylo líp. Už mi nezavoláš na řecké pobřeží, zda-li plavu a jím ryby, protože jsou zdravé. Ale přeju ti ten klid, protože kdyby se splnilo mé sobecké přání a ty bys tady s námi byl další měsíc, dva, trpěl bys. Snad jsem ti dokázala pomoci, když ti bylo nejhůř a vyčítám si, žes ty poslední dva dny musel být mimo domov. Doufám, žes mi to tam nahoře už odpustil……

Tento příspěvek není o řecké vášni, ale o mně a mé bolesti.

Snad se brzy rozplyne mlha a na obzoru se objeví slunce, moře  a Řecko!