Mám se jak prase v žitě

Ano, tohle mě napadlo před několika dny. A přesně jak se říká, tato myšlenka přichází v okamžiku, kdy něco bereme jako samozřejmost, něco začneme postrádat ve chvíli, kdy to ztratíme.

Večer jsem ťukla do vypínače na chodbě a ono nic. Ani po výměně žárovky se nic nezměnilo. Jasně, světlo už má své odsloužené, takže jde do důchodu. Trvalo nějakou chvíli, než jsem si vybrala nové a také ten hodný pán, který přikvačí pokaždé, když se v domě něco děje, neměl čas zrovna hned teď. Nevadí, říkám si….. zapojím do hry různá světýlka, svíčky apod. Ono to půjde….

Ranní cesta do práce byla trochu výzva, ale když se přidržím zábradlí a budu opatrná, zvládnu těch pár dnů bez zlámané hnáty.

Přiblížil se konec týdne, pátek, jupíííí, víkend na krku. Vstávám do poněkud vychlazeného sobotního rána. Ty jo, proč? Ptám se. Radiátory studené! Inu, jdu do sklepa, juknu na kotel a co myslíte? Na displeji bliká error 4. Tuhle hlášku opravdu nemám ráda, vždycky to věstí nějaké komplikace. A je jedno, jaký numero ten error má.

Po několika hodinách strávených intenzivním telefonáním v tlustých ponožkách jsem zjistila, že potká-li vás tahle šlamastika o víkendu, není vám pomoci. Ale na druhou stranu, mohu poděkovat Vesmíru, protože šlo o jeden z nezvykle teplých únorových víkendů. Takže děkuji, děkuji!

A pak mi volá kamarádka, že stojí před domem, zvoní jak blázen a …nic. Hmmm….asi mi nezvoní zvonek. Asi baterka. Vyměním baterku a pořád nic. Nevadí, juknu na net a objednám nový.

To, že se ke mně nikdo nedostane, mi vadí asi nejméně. Ale při pravidelném slaňování po schodišti ve tmě a naditá do několika svetrů a ponožek s kožešinkou vevnitř mě právě napadla ta myšlenka:

Beru všechno jako samozřejmost. Otočím kohoutkem a vida, voda! A teplá voda! Cvak s vypínačem a hele, budiž světlo! O teplé radiátory se starají plynárny a já jen otáčím kolečkem, jestli přiložit lopatku či ne. Otočím klíčkem v zapalování a je to, jedu. Cvak cvak dálkáčem a rozzáří se telka. Mám se prostě jak prase v žitě!

A v souvislosti s tím mi ale přišla další myšlenka. A to, že ne každý měl to štěstí, že jeho život vypadá jako ten můj, že se má tak fajn a nemusí řešit otázky základního přežití. Při své intenzivní řecké orientaci jsem si nemohla nevšimnout informací, jak Řecko bojuje s přívaly migrantů z různých zemí.

„Vraťte nám naše ostrovy“ se ozývá z úst Řeků, kteří se bouří proti extrémním komplikacím, které přinášejí utečenci na poměrně malé řecké ostrovy. Komplikacím, které nikdo moc neřeší. Asi neví, jak je řešit.

Celkem na ostrovech Lesbos, Samos, Chios, Kos a Leros žije asi 42 tisíc migrantů. V největším táboře Moria na ostrově Lesbos žije asi 19 tisíc běženců, když kapacita tohoto zařízení je jen 2 840 osob. Asi si dokážete představit, jak tam život vypadá a v jakých příšerných podmínkách tam lidé žijí.

A pro dokreslení se můžete podívat na rozhovor s českou lékařkou Hanou Pospíšilovou, která pravidelně, ve svém volném čase jezdí pomáhat právě na ostrov Lesbos. Na rovinu – nepouštějte si to před spaním, měla jsem z toho hlavu jak pátrací balón.

Řecko se loni stalo opět hlavní vstupní branou migrantů z Blízkého východu a Asie do Evropy, když na jeho ostrovy v Egejském moři dorazilo 59.590 běženců. Dalších 14.890 uprchlíků přešlo podle údajů Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) pozemní hranice z Turecka do Řecka.

Většina těchto lidí žije přímo v nelidských podmínkách.

Dej a bude ti dáno!

V kontextu s touto myšlenkou se bohužel špatně hledá cesta, jak Řecku, které považuji za svůj druhý domov, pomoci.

A tak, když jsem narazila na projekt, který má systém pomoci potřebným vymakaný opravdu do detailu, neváhala jsem se připojit.

Velmi často se hovoří o tom, že samozřejmě je normální pomáhat těm, kteří nedostali tu šanci, mít se tak dobře jako jiní, ale že by to měla být pomoc v jejich přirozeném prostředí, tam kde žijí, pracují, kde je jim to blízké, kde mají své rodiny, ale o tom nemůže být ani řeč v případě běženců na řeckých ostrovech, protože ti ve své rodné zemi opouštějí ABSOLUTNĚ VŠECHNO a jdou s tím nejnutnějším za lepším životem. A to ještě netuší, co je čeká.

A právě projekt Nourish the Children, jehož součástí jsem se rozhodla být, je mimořádná iniciativa zaměřující se na velmi výživné jídlo VitaMeal. To se dává hladovějícím dětem na celém světě.

VitaMeal není totiž jen tak nějaké jídlo. Bylo vyvinuto ve spolupráci s odborníky na dětskou podvýživu v zemích třetího světa a je tedy určeno pro ně a pro jejich rodiny.

Jedná se o vegetariánskou potravinu neobsahující mléko a umožňující jednoduché přidání přísad podle zvyklostí různých kultur nebo podle chuti. Každé balení VitaMeal obsahuje 30 dětských porcí, čili dostatek potravy na to, aby poskytly dítěti jedno výživné jídlo denně po dobu jednoho měsíce. 

Ale co víc:

• Produkty VitaMeal se rozdělují prostřednictvím školních programů a tak rodiny, žijící v chudobě, častěji pošlou své dítě do školy, když tam dostane jídlo zdarma, než aby je drželi doma jako pracovní sílu.
• Budují se ekonomické příležitosti. Továrny na výrobu produktu jsou často v místě (například Malawi, Afrika) a tak se vytvářejí pracovní příležitosti a zkracuje se doprava.
• Některé výtěžky z nákupu jsou dále poskytovány do rozvoje zemědělského vzdělávání v dané oblasti – například vesnice Mtalimanja v Malawi .

A TO DÁVÁ SMYSL, CO ŘÍKÁTE?

Každoročně umírají miliony dětí na podvýživu a je tedy zřejmé, že stávající humanitární snahy k řešení tohoto naléhavého globálního problému nejsou dostatečné.

Stejně tak v Řecku může celý problém s běženci přerůst v humanitární krizi.

Kde umím pomoci, pomohu, ale někde bohužel nevím jak.

Já sama každý měsíc posílám kaši VitaMeal podvyživeným dětem v Malawi. A tak vás zvu – pojďte se ke mně připojit a pomáhejme společně!

Kupte a darujte jedno (nebo kolik chcete) balení VitaMeal každý měsíc a povzbuďte k tomu své přátelé, známé, příbuzné, obchodní partnery.

Cena jedné kaše VitaMeal je 532 korun a poskytne jednomu dítěti 30 porcí jídla a vzdělání.

A teď ruku na srdce. Kolikrát za měsíc si řeknete, že tohle tričko byl celkem zbytečný nákup, tuhle knihu jsem si koupila podruhé, protože jsem si nevšimla, že už ji mám v knihovně, takže zbytečný nákup a koupí té kabelky jsem si jen chtěla vylepšit blbou náladu po jednání na úřadech, takže další zbytečný nákup, a tak dál ….. Známe to všichni, asi to děláme všichni, a je to lidské. Ale také je lidské POMÁHAT.

DEJME SI VÝZVU A VYMĚŇME JEDEN ZBYTEČNÝ NÁKUP MĚSÍČNĚ ZA NÁKUP SMYSLUPLNÝ A POMÁHAJÍCÍ. ZA NÁKUP KAŠE VITAMEAL!

ANO, JDU DO TOHO!

Co se stane, když kliknete na odkaz „ANO, JDU DO TOHO!“ Budete přesměrováni do online kuchyně, kde můžete uvařit jednu/nebo kolik chcete kaší dítěti, kterému kručí v bříšku.

Jde o klasický nákup v online prostředí, tedy e-shopu. Nenechte se zmást informacemi typu doprava, faktura a podobně. I v tomto případě je třeba dostát účetním i jiným předpisům. Vy se nemusíte bát, že budete fyzicky balíček s kaší někam posílat. Vy prostě jen koupíte kaši, vše ostatní se již děje samo a vás může hřát u srdce pocit, že jste zahnali hlad tam, kde na to dítě samo nestačí.

Tvoji skutečnou hodnotu určuje to, o kolik víc dáváš, oproti tomu, kolik za to dostaneš zaplaceno.

Z knihy Dej a bude ti dáno, Bob Burg a John David Mann

Z celého srdce děkuji všem, kteří do toho půjdou se mnou, a rozhodnou se každý měsíc uvařit kaši/kaše a nakrmit hladové dítě a umožnit mu vzdělání!

Jsou-li nějaké dotazy, nejasnoti, něco nejede jak má, napište mi:

Vasen@reckavasen.cz

Děkuji!

Zdroj 1. Zdroj 2.

Foto: Pixabay, MARCUS WESTBERG