A tak už zase můžeme do Řecka

Letošní jaro se svět zcela uzavřel a v důsledku virové krize jsme všichni zažili to, co si nikdo z nás asi ani v nejhorším snu neuměl představit. Uzavření hranic, zákaz odjet kam se nám zachce,  na obloze žádné letadlo a všechno ostatní omezeno jen na totální minimum pro přežití.  

Nám, kterým už není dvacet ani třicet, a pamatují prvomájové průvody s plným nasazením, pionýrské šátky a povinnou ruštinu ve škole, se trochu zhoupl žaludek a hlavou prolétla děsivá myšlenka: to už zase!?

Ale stejně jako po černé noci přichází den,  tak s prvními červencovými dny svitla naděje, že pokud máte na semaforu správnou barvu, tak se prostě do svého druhého domova podíváte. Opět zažijete autenticitu křiklavého Řecka, ponoříte se do hojivých mořských vln, dáte si musaku a chobotnici v přímořské taverně.

Od jara se potácím mezi pocitem, že je to v pytli a panikou, že se tam už nikdy nedostanu a euforií, že to klapne, to půjde, to vyjde. A takhle nahoru a dolu to mám už od března.

Nemám obavu z onemocnění, věřím si, resp. svému tělu, že to zvládne. Kdyby třeba, ale ono žádné kdyby nemusí vůbec nastat! Moje panika vychází z toho, že mi bude zabráněno v něčem, co je mému srdci blízké, co miluji a dýchám pro to, co se stalo mým životním stylem. Že už si budu moct o Řecku jen číst a žít vzpomínkami. Někdo si třeba řekne, ta ženská je blázen, zdraví je na prvním místě. To určitě ano, ale bez šťastné a spokojené mysli tělo stejně chřadne. Steskem!

Když se objevila zpráva, že můžeme do Řecka jet, protože jsme bezpečná (zelená) země, že testovat se bude jen namátkově a jinak pohoda, zařvala jsem hurá!

A teď je to tady. S prvním červencovým dnem přistála první letadla s turisty na řeckém území. Někteří tam dorazili auty …. A přišlo lehké rozladění.  Na poslední chvíli je zaveden formulář, který se musí vyplnit nejpozději 48 hodin před odjezdem a odeslat do Řecka. Když píšu článek je to změněno na 24 hodin před odjezdem.  Počkat si na kód a ten mít u sebe. A testy. Z namátkového testování se stalo častější testování (50% nepovažuji za namátkové). Pozemní cestou je možné se dostat do Řecka pouze přes Bulharsko, takže na hraničním přechodu vznikají několikahodinové fronty.

Milovníky Řecka to dělí na dvě skupiny.

Jedni souhlasí, rebelové (i já) pindají, že se mění pravidla hry v již rozehrané  partii, takhle to nebylo myšleno, co si o sobě ti Řekové myslí. A zase je tu panika, co by se jako dělo, kdyby byl někdo v letadle pozitivní a tak dále a tak dále.

Emoce lítají nahoru a dolů. A u mě dokonce nastoupila naštvanost. Asi tři dny jsem byla v módu: tak já se na to můžu vykašlat, já prostě nikam nepojedu a basta fidli!

JENŽE !!

Probudil se můj bojovný duch. Přece se nevzdám při nějaké první komplikaci. Když něco chceme, musíme si za tím jít, a to  tak, že úporně.

Moc ráda sleduji příběhy lidí, kteří prostě žijí svůj život přesně tak, jak chtějí. A víte co? Oni si prostě za svými sny jdou naplno. Nestačí jim na sto procent, oni jdou na dvěstěpadesát. Jdou si za svým i když jim okolí říká, že je to blbost, to neklapne, uvidíš, spálíš se a budeš pak litovat. Ne! Nedali se zastavit!

A tak si nechávám věci v hlavě volně plynout.

Budu jednat podle toho, co mi řekne srdce a moje intuice.

Dokonce jsem zašla tak daleko, že jsem hledala nejbližší laboratoř, kde by mi mohli udělat test před odjezdem. Abych se s ním už na letišti prokázala. Ale to se asi nejeví jako nejlepší cesta, protože test nemusí být uznán a bude to jen zbytečná investice.

Prostě věci budou přesně tak, jak mají být. S tím, že si plně uvědomuji, že možná budu muset udělat nějaký krok mimo svoji komfortní zónu, ale pokud to neudělám, budu to vnímat jako své rychlé vzdání se. Moje naštvání je jen výsledek mého ega, které prská, že mi někdo mění plány.

A protože všechno vychází od nás zevnitř, nikoliv z našeho okolí, tak jsem si položila otázku:

Co je pro mě lepší?

Ten krok z komfortu (vyplnění formuláře, rouška v letadle, možná test, pravidla měnící se ze dne na den, nevím, co bude zítra), ale pak mé srdce bude šťastné. Nebo nechat hulákat mé ego na plné pecky, uraženě si dupnout, sedět doma, ale pak mé srdce bude fakt strádat a čekat na AŽ!

Samozřejmě za situace, kdy se nic nezmění na tom, že mohu vycestovat a řecké hranice také zůstanou otevřené.

Prostě to bude tak, jak má být, což v současné situaci není jednoduché odhadnout.

Ale jednou věcí jsem si jistá. Já to prostě nevzdám!