Všichni to asi známe…. Při pečování o někoho blízkého se opravdu snažíme a pak najednou to přijde… polije nás horko, srdce začne bušit jako o závod a cítíme, že vlna vzteku  v nás začíná stoupat. Je tu moment, kdy navzdory veškeré naší snaze o maximální vyhovění přijde další a další požadavek, který je už nad rámec našich možností, je nad naše síly.

💫PŘÍBĚH Z MÉHO PEČOVATELSKÉHO ŽIVOTA

V různých variantách asi známe všichni

Nedávno k nám přišla zdravotní sestra na pravidelné cvičení s mámou, která nejevila sebemenší nadšení – ostatně jako obvykle.  Nechce žádný pohyb, cvičení jí obtěžuje a vlastně jí velmi vyhovuje jen ležet, koukat a nechat se obsluhovat.

Nepomáhá žádné vysvětlování ani přemlouvání. V jejích očích je její imobilita vina všech ostatních, jen ona sama na tom nemá žádný podíl. Klasická role oběti jak z učebnice.

Po cvičení jsme ji se sestrou ukládaly do postele. Měly jsme obě plné ruce práce s přesunem, vyrovnáváním podložky a v tu chvíli máma vydala povel: „Nandej mi ponožky.“

Jako fakt?? Chrlí rozkazy jako generál na cvičáku, přestože vidí, že se dvě snažíme s ní manipulovat na posteli.

V tu chvíli jsem nevydržela. Zvedla jsem hlas a vykřikla: „Prostě mám jen dvě ruce! Budeš muset počkat“

💫A NA PÓDIUM PŘICHÁZÍ STUD A VÝČITKY

Zastydíme se… nezvládla jsem to, zase mě vytočila, vyletěla jsem…

Sestřička se mě pak na chodbě zeptala, jestli „máme s maminkou horší období“. Jaké horší období? Takhle sobecká je pořád. Tohle je jen jeden z mnoha příběhů, kdy potřebuje něco okamžitě, teď hned, bez ohledu na okolnosti a mé možnosti.

Od sestry jsem dostala radu, že se nemám nechat… Dobře, ale víte, jak se říká: Tisíckrát nic umořilo osla. Stokrát zareaguji buď mlčením nebo odmítnutím, ale po stoprvé už člověk prostě vylítne. Velmi snadno se to radí někomu, kdo ten příběh nežije, sedne do auta a odjede.

Samozřejmě přišly výčitky. Byla jsem naštvaná – ne kvůli mámě, ale kvůli tomu, že cizí osoba byla svědkem mého výbuchu. Že se mi to zase stalo. Štvalo mě to.

💫VZTEK PEČUJÍCÍCH NA ČLOVĚKA, O KTERÉHO SE STARAJÍ

Velké tabu

Všichni totiž děláme, že tohle vůči starému, nemocnému člověku necítíme a ani bychom cítit neměli!

Kolik z nás pečujících zažívá vztek na situaci, na člověka, o kterého se starají, na okolnosti, po kterých zrovna netoužili, ale netroufne si o tom mluvit. Pššššt !! Kolik z nás předstírá, že jsme pořád jen trpěliví a laskaví?

Nalejme si čistého vína – každodenní soužití s rodičem je náročné, i kdyby se nedělo nic mimořádného. Kolik z nás přijde na návštěvu k rodičům a pak si řekne:

„Uff, to jsem ráda, že jdu zase domů žít svůj život…“

A pozor, i tuhle skutečnost ne každý přizná.

A když je to podbarveno ještě takovou specialitkou jako je nemoc nebo stáří – no, to už je pomalu na psychiatra.

💫SDÍLENÍM K ÚLEVĚ

Mluvme o tom

Jsem přesvědčená, že nejsem sama, kdo zažívá takové emoce. A mlčením si jen prohlubujeme pocity viny a izolace.

Samozřejmě je na nás ať si vyhodnotíme, komu se s takhle citlivou věcí svěříme. Ne všichni lidé v našem okolí jsou schopni naše emoce pochopit a soucítit s námi.  Pro některé uši naše svěřování prostě není.

ALE nedusme to v sobě, neuzavírejme to do sebe jako do trezoru, protože nám to uškodí, vymstí se nám to na nás samotných.

💫VZTEK JAKO LIDSKÁ REAKCE NA SELHÁNÍ

Přijměte to

Opravdu nám nepomůže, když se za svůj výbuch budeme bičovat, trestat a budeme se považovat za tu nejhorší pečující pod sluncem.  Ne každý den je zalitý sluncem, kromě péče o blízkého nám na pozadí jedou ještě jiné životní každodennosti, také snaha o nějaký náš osobní život a tak buďme k sobě laskavé a přijměme skutečnost, že někdy nám prostě bouchnou saze a je toho na nás moc.

Každý je jiný a mně osobně vůbec nepomáhají učebnicové rady:

•  Zhluboka dýchat a počítat do deseti
• To je tou nemocí
• Všichni to teď mají takhle s rodiči
• Ale je to máma/táta, tak co naděláme, holt to musím vydržet
• Neber si to osobně, nemůže za to

A proto je dobré, když si každý z pečujících najde svoji cestu. Pokud je to trochu možné, pokusme se vysvětlit, kde je „zakopaný pes“. Například já vysvětlím, je mi to i odsouhlaseno a jeví se to, jako že bylo pochopeno, ale vzorec chování zůstává stejný. 😊

💫LÁSKA K BLÍZKÉMU A ZÁROVEŇ VYČERPÁNÍ, KTERÉ VEDE AŽ KE VZTEKU

Než bouchnou saze

Vztek je normální lidská emoce. Neznamená, že jsme špatné pečující nebo že nemáme svého blízkého rádi. Znamená to jen to, že jsme lidské bytosti s omezenými zdroji energie a trpělivosti. Nezapomínejme proto na vlastní psychohygienu, péči o sebe i kdyby to mělo být jen pár minut denně – káva na balkóně, procházka kolem domu, pár stránek knihy, dobré jídlo… každá drobnost se počítá! Také malé ostrůvky klidu, které budou zajišťovat vnitřní rovnováhu a chránit před výbuchem sopky.

Pokud by někdo měl chuť podělit se o svoje zkušenosti  jako neformálně pečující bez cenzury, bez příkras, může mi napsat na email.

Kdo by chtěl dostávat více čtení o životě neformálně pečující, může se přihlásit k odběru – zcela bez závazků s možností kdykoliv se odhlásit.

ANO,  TO BYCH CHTĚLA

➡️ Pak stačí kliknout na tento odkaz.

Vaše upřímnost a sdílení  může pomoct jiné ženě, která si právě teď o sobě myslí, že je jediná „špatná“ pečujícící na světě.

Pokud by vám pomohlo své pocity probrat osobně a hledáte strategie, jak tyto situace zvládat, nabízím individuální konzultace, kde společně najdeme řešení šité na míru vaší konkrétní situaci.