Všichni to asi známe…. Při pečování o někoho blízkého se opravdu snažíme a pak najednou to přijde… polije nás horko, srdce začne bušit jako o závod a cítíme, že vlna vzteku v nás začíná stoupat. Je tu moment, kdy navzdory veškeré naší snaze o maximální vyhovění přijde další a další požadavek, který je už nad rámec našich možností, je nad naše síly....
Když jsem se čtenářů před časem ptala, co jim při péči o blízké nejvíce chybí, pár věcí se neustále opakovalo. A já to mohu potvrdit, protože se již nějakou dobu starám o imobilní mámu, takže vím, o čem je řeč. Každý den se objevují nějaké malé či větší výzvy a jsem si vědoma toho, že podobné věci řeší kolem péče...
Vy jste pro mě jako vánoční dárek. Váš příběh je jako přes kopírák, mám to stejně… Tahle věta zazněla na setkání pečujících, kam jsem v prosinci vyrazila. Dlouho jsem podobnou komunitu nemohla najít, ale z předchozích zkušeností jsem věděla, že bych něco takového velmi potřebovala. Péče o rodiče – zvlášť toho náročného, manipulativního nebo toxického – je jako osamělý...
